Nedělní ráno

Je pátek odpoledne. Vidina krásného víkendu žene školáky pryč ze škol a pracanty ze svého pracoviště. S přiblblým úsměvem si to kráčíme domu a představujeme si, jak báječný tenhle víkend bude, jak si konečně pořádně odpočineme, zajdeme na ten nový film, který právě běží v kinech, navštívíme babičku na hřbitově, pustíme se do plevelem pohlcené zahrady, nebo přečteme ty kdysi nové knihy, na kterých je teď už spíše vrstva prachu. A samozřejmě se pustíme do seminární práce, kterou máme zadanou už nějaký ten pátek, ale jaksi ještě nepřišla ta pravá chvíle na její zpracování. Všechno je dokonale naplánováno. Všechno je dokonale rozvrženo. Parádní víkend může začít. 

Pak se probudíte a je neděle ráno. Hlava vás bolí, máte mžiky před očima, s tělem to taky není žádná sláva a žaludek se vám protáčí v břiše. Sotva se doplazíte na záchod a už zase honem rychle do postele. Celí zničení se zachumláte zpátky do peřin. V tom si uvědomíte, že už je neděle a vy jste ještě nic neudělali. Ze seminární práce zůstává stále pouze téma, na chudinku babičku jste taky zapomněli, zahrada je pořád zarostlá a knihy zůstali neotevřené. Jen ten film v kině a včerejší večírek jste nevynechali. „Kam se do háje poděla sobota?“, říkáte si. Jako by vůbec nebyla. Jak kdyby se pátek přehoupl rovnou v neděli. Zmizela. Kdo ví kam. Musíte se obejít bez ní. 

Zmateně začnete pobíhat po bytě. „Na co se vrhnout první? Nejdřív zajedu na hřbitov. Ne tam ne, babička ještě počká“, přemýšlíte. Vrhnete se na všechno doslova po hlavě. To, co jste měli naplánované na celý víkend, se musí zvládnout během jediného dne. V tom vám hlavou projede jako záblesk z čistého nebe malá, ale za to významná myšlenka: „Už aby byl zase víkend“. 

Malá růžová a Velká černá

To si takhle jednou čistím zuby, stojím ve dveřích koupelny a skrz okno pozoruji podivuhodná dění nevšedního světa. Můj zrak spatří dvě postavy. Jendu maličkou v růžovém, druhou o poznání větší v černém. Dovádí spolu v parku. V parku, který právě potěšil svou návštěvou bílý sníh.

Z postav číší radost. Hrají si spolu, vyhazují sníh do vzduchu, menší dělá andělíčky ve sněhu a sjíždí jen tak, bez sáněk nedaleký kopec. Jak je vidno, tu bílou a lidmi tak nenáviděnou věc, zejména řidiči, si dokonale užívají. Spojuje je. Umožňuje jim strávit spolu čas a užít si i v tak hektickém světě hezké a bezstarostné chvíle.

Přeci jen se ale nad něčím pozastavím. Nad jednou maličkostí, která mi začne vrtat hlavou, a která je možná i neoprávněná. Malá postavička je oblečená v růžovém, velká postava v černém. Je to detail, který by asi moc lidí neřešilo, ale mě přeci jen zaujme. Říkám si proč? Proč je velká postava v černém a malá v růžovém? Svědčí to o něčem?

Když svůj pohled zaměřím i mimo park, do širého světa, uzřím lidstvo rozdělené na dvě skupiny. První skupinu tvoří dospělí, druhou děti. Všichni ti velikáni jsou oblečení v pochmurných tmavých věcech. Dětské postavy naopak číší barvami, od žluté přes růžovou až po zelenou. Čím to je? Je snad z toho vidět, že dospělí lidé, kteří mají plno starostí, se (ne)úmyslně halí do neveselých barev? A naopak své ratolesti, které neřeší problémy světa, které netrápí představa o tom, co je zítra zase nepěkného potká, oblékají do veselých barev, barev, ze kterých je vidět radost?

Možná to tak není. Možná jen já nad vším moc přemýšlím. Přesto mě to zaujalo a možná na tom doopravdy něco bude.