Je pátek odpoledne. Vidina krásného víkendu žene školáky pryč ze škol a pracanty ze svého pracoviště. S přiblblým úsměvem si to kráčíme domu a představujeme si, jak báječný tenhle víkend bude, jak si konečně pořádně odpočineme, zajdeme na ten nový film, který právě běží v kinech, navštívíme babičku na hřbitově, pustíme se do plevelem pohlcené zahrady, nebo přečteme ty kdysi nové knihy, na kterých je teď už spíše vrstva prachu. A samozřejmě se pustíme do seminární práce, kterou máme zadanou už nějaký ten pátek, ale jaksi ještě nepřišla ta pravá chvíle na její zpracování. Všechno je dokonale naplánováno. Všechno je dokonale rozvrženo. Parádní víkend může začít.
Pak se probudíte a je neděle ráno. Hlava vás bolí, máte mžiky před očima, s tělem to taky není žádná sláva a žaludek se vám protáčí v břiše. Sotva se doplazíte na záchod a už zase honem rychle do postele. Celí zničení se zachumláte zpátky do peřin. V tom si uvědomíte, že už je neděle a vy jste ještě nic neudělali. Ze seminární práce zůstává stále pouze téma, na chudinku babičku jste taky zapomněli, zahrada je pořád zarostlá a knihy zůstali neotevřené. Jen ten film v kině a včerejší večírek jste nevynechali. „Kam se do háje poděla sobota?“, říkáte si. Jako by vůbec nebyla. Jak kdyby se pátek přehoupl rovnou v neděli. Zmizela. Kdo ví kam. Musíte se obejít bez ní.
Zmateně začnete pobíhat po bytě. „Na co se vrhnout první? Nejdřív zajedu na hřbitov. Ne tam ne, babička ještě počká“, přemýšlíte. Vrhnete se na všechno doslova po hlavě. To, co jste měli naplánované na celý víkend, se musí zvládnout během jediného dne. V tom vám hlavou projede jako záblesk z čistého nebe malá, ale za to významná myšlenka: „Už aby byl zase víkend“.
