Malá růžová a Velká černá

To si takhle jednou čistím zuby, stojím ve dveřích koupelny a skrz okno pozoruji podivuhodná dění nevšedního světa. Můj zrak spatří dvě postavy. Jendu maličkou v růžovém, druhou o poznání větší v černém. Dovádí spolu v parku. V parku, který právě potěšil svou návštěvou bílý sníh.

Z postav číší radost. Hrají si spolu, vyhazují sníh do vzduchu, menší dělá andělíčky ve sněhu a sjíždí jen tak, bez sáněk nedaleký kopec. Jak je vidno, tu bílou a lidmi tak nenáviděnou věc, zejména řidiči, si dokonale užívají. Spojuje je. Umožňuje jim strávit spolu čas a užít si i v tak hektickém světě hezké a bezstarostné chvíle.

Přeci jen se ale nad něčím pozastavím. Nad jednou maličkostí, která mi začne vrtat hlavou, a která je možná i neoprávněná. Malá postavička je oblečená v růžovém, velká postava v černém. Je to detail, který by asi moc lidí neřešilo, ale mě přeci jen zaujme. Říkám si proč? Proč je velká postava v černém a malá v růžovém? Svědčí to o něčem?

Když svůj pohled zaměřím i mimo park, do širého světa, uzřím lidstvo rozdělené na dvě skupiny. První skupinu tvoří dospělí, druhou děti. Všichni ti velikáni jsou oblečení v pochmurných tmavých věcech. Dětské postavy naopak číší barvami, od žluté přes růžovou až po zelenou. Čím to je? Je snad z toho vidět, že dospělí lidé, kteří mají plno starostí, se (ne)úmyslně halí do neveselých barev? A naopak své ratolesti, které neřeší problémy světa, které netrápí představa o tom, co je zítra zase nepěkného potká, oblékají do veselých barev, barev, ze kterých je vidět radost?

Možná to tak není. Možná jen já nad vším moc přemýšlím. Přesto mě to zaujalo a možná na tom doopravdy něco bude.